Václav Klaus a Orwellovo dědictví II.
http://www.cibulka.net/nnoviny/nn2001/nn04_2001/obsah/index.htm
Čestmír Hofhanzl

http://sweb.cz/setfree/moc.htm

Komunistická strana nebyla přejmenována proto, že obě vnitřní mocenské stranické skupiny věděly, že v případě přejmenování, jejich lidé na kandidátkách v prvých svobodných volbách, v rozhodující době vypadnou z parlamentní politické hry. V roce 1990 neměli ještě v rukách média a i jim naklonění voliči neměli tušení o co se hraje. První garnitura poslanců za komunistickou stranu ve Federální i České sněmovně byla obětována. Byli to mouřenínové, kteří zajišťovali pokračování velké hry "převtělení se" komunistických aparátčíků i technologů v kapitalisty a "elitu" postkomunistického státu. Jejich úkolem bylo na úrovni parlamentů blokovat průchodnost zákonů, které by vedly k zákazu jejich strany, postihu zločinců a umožnily zásadní změnu systému. Spolu s lidmi, kteří byli vloženi do ostatních parlamentních stran a poslanci, kteří se ani nebyli vědomi o co se hraje, měli bezpečnou většinu.
S odstupem času tvrdím: u založení všech politických stran byli. Měl jsem možnost od počátku sledovat politickou i mediální hru o uchopení se rozhodujícího vlivu v ODA. Její cílenou a záměrnou diskreditaci, i konečnou likvidaci. Nebyl to přirozený politický proces, byla to provokovaná likvidace dítěte, které se nepovedlo a vymklo kontrole. Republikánskou stranu, která měla nebezpečnou politickou značku, obsadili spolupracujícím aktivistou Miroslavem Sládkem. Po splnění zadané úlohy a role ji odřízli od médií a stáhli i se svým šéfem ze scény. O úloze moravistů odvést pozornost na vedlejší téma a pole v přechodném období, nelze pochybovat. Svědčí pro to konkrétní osoby jejich vůdců i aktivistů a jejich spojení s tajnou bezpečností. O tom, že to nebyl akutní politický problém svědčí pozdější bezproblémové stažení tohoto "nacionalistického"(?) uskupení ze scény.
Názorný byl způsob převzetí moci v Občanské demokratické straně, vzniklé z části Občanského fóra, do ní cíleně vloženým Václavem Klausem a odstranění potenciálně nebezpečného křídla bývalých federálních poslanců z aktivní politiky.
Základní hrubou práci pro obnovení plné mocenské suverenity dědiců komunismu vykonali politici části Občanského fóra, kteří po jeho rozdělení vytvořili formaci Občanské hnutí. Politici občanského hnutí ve spolupráci s komunisty, moravisty, částí lidovců a některými poslanci bývalého OF spolehlivě v české sněmovně blokovali systémové změny. V té době obě předpřevratová mocenská uskupení, ve svém základním společném zájmu spolupracovala. Podporovala finančními zdroji, přístupem do médií, svými lidmi v úřadech a institucích zmíněná parlamentní uskupení.
Skutečné záměry a zájem vystupovaly na povrch při projednávání některých zákonů a listin ve sněmovně. Ukázkou o co ve skutečnosti šlo, bylo projednávání "Listiny práv a svobod". V době, kdy se měla především řešit základní otázka převzetí moci, rozbití mocenských struktur bývalého režimu, kodifikace a zajištění systémových změn diskutovaly parlamenty abstraktní téma lidských práv. Týdny projednávaly sněmovny abstraktní pojmy, které v Orwellově komunistickém státě neplatily a nebo byly obráceny v opak. Listinu, kterou v dnešním světě bez Boha nemůže garantovat žádná nadpozemská síla. Ve společenství z rozvrácenou morálkou, kde nejsou osobnosti, které by snad mohly dodržování takových prohlášení garantovat. Tehdy jsem to ve sněmovně řekl a byl jsem jediný.
Dědici "Orwellovské vize" se poučili, snad to řídili sami úředníci ministerstva "Ctnosti". Listina práv a svobod v té době byla projednávána jen proto, aby byla využita a zneužita. Stejně jako byla zneužita Listina práv občana ve Francouzské revoluci.
Rychlejší postup převzetí moci mocenskými uskupeními předpřevratového orwellovského státu zkomplikovala krize v České národní radě v prosinci 1990. Tehdejší vedení ČNR si rozdělilo na konci roku odměny z peněz, které byly v jejím rozpočtu a jak to fungovalo u její komunistické předchůdkyně. Tehdejší poslanci klubu demokratické pravice (myslím, že žádný z nich již v politice není) toho využili k nátlaku na převolbu vedení České národní rady. Asi na rok, až rok a půl získali v české parlamentní politice vliv lidé, kteří chtěli skutečnou změnu. V této době byl napsán návrh České Ústavy. Důležitou součástí Ústavy byly kontrolní mechanismy a instituce bránící náhlému zvratu mocenských poměrů. Byl to parlamentní systém postavený na existenci dvou komor a Ústavním soudu, který svými rozhodnutími může korigovat zákony prosazené politickou mocí.
Druhou takovou skutečností, která oddálila konsolidaci orwellovských poměrů, bylo rozdělení státu. Ústava byla sněmovnou schválena v předloženém znění jen proto, že se dělil stát. Mocenské poměry ve sněmovně České národní rady podle počtu poslanců na podzim roku 1992, již byly takové, že postkomunisté a representanti ministerstva Ctnosti měli jasnou většinu. Poslanci hlasováním o ústavě těsně před rozdělením státu ale rozhodovali především o tom, že oni, zákonodárci České sněmovny, se po rozdělení státu stanou vedoucí garniturou ve svých stranách. Posílali tímto hlasováním své federální kolegy do polického důchodu. Košile byla bližší kabátu. Ač to pro jejich řídící orgány byla komplikace, museli přimhouřit oko a vymýšlet novou variantu.
Uvedené dvě události, ke kterým došlo v české politice v konci roku devadesát a devadesát dva, oddálily definitivní převzetí moci orwellovskými uskupeními o tři až čtyři roky. Díky jim, se doposud nepodařilo nástupcům vytvořit ideální postorwellovský politický systém dvou politických stran. Na nějaký čas, snad s třetí komunistickou. Jednou stranou jako pravicovou, druhou jako levicovou. Třetí stranou - komunisty, by po nějaký čas strašili hlupáky. Za nimi by bylo jedno mocenské uskupení, které by celé to divadlo režírovalo.
Ve volbách 1992 zvítězily politické strany v médiích označované jako "pravice". Občanská demokratická strana ustavená na jaře 1991 částí poslanců bývalého Občanského fóra, kterou v průběhu roku 1991 a 1992 zpacifikovali a rozhodující vliv v ní získali Václav Klaus a Josef Zieleniec. Oba byli exponenty předpřevratových orwellovských mocenských struktur. Čas ukáže, nakolik jejich pozdější konflikt byl skutečným vnitřním mocenským konfliktem v těchto strukturách, či zda to byla sofistikovaná politická hra směrovaná k odstranění potenciálních vnitrostranických oponentů. Jak ukazuje historie, tvůrci komunistického systému i jejich dědici mají s taktikami způsoby vnitřní očisty hluboké zkušenosti. Druhý subjekt "pravicového" uskupení, Občanská demokratická aliance, byla z pohledu "velkých manipulátorů" nepovedené a nezvedné dítě. Stejně tak jako do ODS byli do ní již při jejím ustavení (prosinec 1989) vloženi jasně zaúkolovaní lidé a později ještě Vladimír Dlouhý. Přesto se nikdy nepodařilo aktivistům ministerstva "Ctnosti" tuto malou intelektuální stranu zcela ovládnout. Třetím subjektem byla Lidová strana - KDU-ČSL, tu nebylo zapotřebí pacifikovat. Čtyřiceti léty spolupodílení se na "duble thinku" komunistického státu bylo její vedení i straníci utvarováni k bezproblémovému přechodu a uplatnění se v postorwellovské éře. Josef Lux byl v popřevratové politice exponentem venkovských zemědělských technokratů, které stvořil komunistický družstevní kolektivismus. Josef Lux byl produktem orwellovské vize až do morku kostí. Její metody ovládal lépe než jeho větší bratr Václav Klaus. To bylo hlavní příčinou jejich mediálně viditelných konfliktů.
Roky 1990, 1991 a počátek roku 1992 byly obdobím, ve kterém exponenti komunistických mocenských struktur zajišťovali svůj bezbolestný a nekomplikovaný přechod do popřevratového období. Dnes již je jedno zda to činili s plným vědomím a aktivně, nebo to byla jen nevědomost a nedostatek morálky u jejich pomocníků. Po volbách 1992 se tito lidé i jejich organizační uskupení přeorientovávají na vítěze voleb. Po rozdělení státu, v lednu 1993, které způsobilo zdržení, se to jasně ukazuje a odráží v parlamentní politice. V konzistenci či nekonzistenci parlamentních politických klubů. ODS se stává navenek jednotnou. Od poloviny roku 1993 se již nelze mezi sebou, s jejími poslanci dohodnout na prosazení zákonů, které by tlačily reformu. Václav Klaus již pevně ovládá poslanecký klub ODS. V ODA prvý pokus o vnitrostranický převrat vyvolal Vladimír Dlouhý se svými příznivci již na podzim 1992. Lidová strana obsazuje klíčové pozice v zemědělském sektoru a zpracovatelském průmyslu. Josef Lux zahajuje svůj úspěšný program zakonzervování předpřevratových technologií ovládání vesnice a hospodaření v zemědělství. Stejně úspěšný byl i při monopolizaci zpracovatelských odvětví. S jeho mimořádnou podporou je realizován projekt systémového vykradení lesního bohatství země.
Politické kluby stran, které před volbami 1992 nejvíce ovlivňovali politickou realitu a které v té době navenek působily jednotlivě a hlasovaly prakticky jednotně, se rozpadají na frakce. Odcházejí z nich někteří poslanci do nových "vládních stran".
Zde je třeba upozornit, že pojem a dělení na vládní strany a opozici v české popřevratové politice nikdy neplatil. Pojem "vláda národní jednoty", jak se nazývala Pithartova vláda, byl absurdní. Byla to kamufláž počátečních stádií překabátění komunistických struktur. Politický název měl posloužit jen k tomu, aby lidé, kteří ještě brali pojmy, jejich obsah a osud své země vážně, měli zábrany se postavit zjevně záludnému jednání. Zkrátka aby "nezasvěcená veřejnost" už vůbec nevěděla co se děje.
Občanské hnutí se nedostává do parlamentu. Na počátku roku 1992 nebyla média ještě zcela zmanipulovaná, voliči ještě zcela neztratili soudnost, nezrezignovali a projevilo se to na volebním hlasování. Do nové české sněmovny se dostávají moravisté, nově republikáni a Trnkova zemědělská strana. Všechny tři subjekty byly účelově vytvořená politická uskupení. Jejich úkolem bylo odvedení pozornosti od podstaty politického problému a rozšíření možností politické manipulace. V létech 1994-95, kdy již je jasné, že ekonomickou moc mají zajištěnou dědici orwellovské vize, se kluby těchto stran začínají rozpadat. Vývoj pokročil, splnili svoji úlohu, ztratili význam pro své politické tvůrce a i jejich finanční podporu. Někteří jejich poslanci posilují kluby vládnoucích stran. S nimi prohlasovává ODS zákony a usnesení, se kterými nesouhlasí někteří poslanci koaličních partnerů, kteří se ještě nepřizpůsobili realitě.
Zajímavé v té době byly změny, které postihly klub komunistické strany. Základní sestava klubu a jeho šéf Jaroslav Ortmann byli "komunisté", kteří by se v případě neexistence "české cesty" postorwellovské transformace chopili vedení strany. Oni by řídili reformní komunistickou "perestrojku". Přejmenovali by komunistickou strana na demokratickou levici, nebo by se stali sociálními demokraty. V poměrech české společenské a politické morálky překročili Rubikon. Plnili v prvních popřevratových letech úlohu mouřenínů. Zajišťovali na parlamentní půdě beztrestnost komunistů a jejich pozici v privatizaci. Po splnění svého úkolu byli z české politiky vyexpedováni. V prvních dvou letech byli ve sněmovně velkými privatizátory. Později s Ortmannovou frakcí Klausova ODS ve sněmovně prohlasovávala zákony směřující zemi a její politiku k postorwellismu. V létech 1995 a na jaře 1996 je nahradili odpadlíci od moravistů, trnkovců a republikáni. Skupina kolem Jaroslava Ortmanna byli zkušení politikové, věděli co politika je a jak se dělá. K čemu jsou oni sami použiti, ale asi včas nepochopili. Koncem roku 1993 se rozpory v klubu KSČM stávají patrné již navenek, někdy uprostřed roku 1994 se klub dělí. Ortmannova frakce vytváří stranu a klub Demokratické levice. Část členů původního klubu si na prstech spočítala potenciální voličskou základnu, která jim do budoucna bezpečně zajišťovala parlamentní existenci a podrželi si značku KSČM. Stejně dobře si to jistě spočítali jejich skuteční domácí i zahraniční hybatelé. Na vyvíjející se postorwellovské politické scéně převzali tito "očištění" komunisté úlohu a funkce, které jim dosud pomáhali plnit republikáni, moravisté a podobné přechodné "normalizační" subjekty.
Do postorwellovského období nepřehlédnutelným způsobem zapadá a patří i vývoj a úloha sociální demokracie. V počátečním popřevratovém období politické uskupení nevýznamné. Domnívám se, že v samém počátku orwellovského přesmyku byl úmysl vytvořit postorwellovskou levici z Občanského hnutí. Vnitřní rozpolcenost obhájců lidských práv komunistů a politická neschopnost z nich však udělala jen přechodnou četu k vykonání nečisté práce. Klub sociálně demokratických poslanců ve sněmovně mezi roky 1992 a 1996 měl dvacet členů. Jediný z "opozičních"(?) klubů se v období let 1993 až 1995 nerozpadl a nepostihla ho vnitřní krize. Udržela ho pohromadě historická politická značka.
Po marných pokusech obnovit věrohodnost Občanského hnutí pochopili organizátoři orwellovského přesmyku význam a využitelnost značky Sociální demokracie. V českých poměrech společenské morálky nemuseli mít obavy ze lpění na dodržování zásad politické tradice. Sama minulost české Sociální demokracie to vylučovala. I ve své nejlepší době, ve dvacátých letech, vyloučila ze svých stran Modráčka, sociálního demokrata s na tu dobu osvícenými názory. Děd Modráček jistě nemůže za to, jakou kariéru, na jeho jméně, udělala vnučka Buzková. Není zapotřebí zmiňovat se o Zdeňku Fierlingerovi. O kvalitě nové sociální demokracie vypovídá jak se zachovala k Rudovi Baťkovi.
V roce 1993 byli, podobně jako do ODS Václav Klaus a Josef Zieleniec, vloženi do sociální demokracie Pavel Rychetský a Miloš Zeman. Oba byli před tím předními členy Občanského hnutí. Miloše Zemana po jeho přestupu zvolili na sjezdu předsedou Sociální demokracie. Metoda vkládání nových vůdců, kterým v jiných funkcích předtím vyrobili mediální popularitu, do politických stran v postorwellovském období, byla osvědčenou metodou. Jedni byli úkolováni stranu pacifikovat a povznést, jiní po obsazení pozic, neposlušný nebo nepoužitelný subjekt diskreditovali a likvidovali.
Věrohodný herecký výkon při likvidaci ODA předvedl Michael Žantovský a Karel Kühnl, ten pak úspěšně pokračoval ve čtyřkoalici a Unii svobody. Ty dva jsem viděl zevnitř a zblízka a dosvědčuji, že to nebyla jen hloupost a neschopnost. Oba pánové byli vloženi do ODA s úkolem likvidovat subjekt, který se vymkl kontrole. Pro ilustraci oba pány, jejichž minulost je sama o sobě zajímavá, přivedl do ODA Jiří Skalický, ministr postorwellovské privatizace. Pro zajímavost, otec Skalického byl před rokem 1990 pracovníkem vojenské kontrarozvědky.
Volby v létě 1996 se konaly v okamžiku, kdy společensko-politická situace nebyla zcela "morálně" zralá pro dokončení postorwellovského přesmyku. Morální rozklad společnosti a sebejistota aktérů potřebovali ještě určitý krátký čas. ODA se dostala do sněmovny jen díky tomu, že se na celostátní konferenci na jaře 1996 nepodařilo stoupencům Vladimíra Dlouhého prosadit jejich návrh systému primárních vnitrostranických voleb. Podle jejich návrhu měly mít oblastní stranické sekretariáty možnost upravovat pořadí kandidátů na stranických kandidátkách do poslanecké sněmovny. Ve vedení většiny oblastí měli již "Vladimírovi chlapci" většinu. Zažil jsem si tu hru na vlastní kůži; byla to řízená politická hra, která měla odstranit ze scény politický subjekt a osobnosti, které se vymkly kontrole. Počet hlasů a pořadí vzešlé z vnitrostranického hlasování v mé oblasti, v Brně, sešvindlovali. Neměli ale v té době ještě odvahu, to udělat moc. Díky tomu jsem se do sněmovny ještě dostal. Kdyby se volby konaly v roce 1996 až na podzim, byl by již výsledek jiný.
Výsledkem voleb 1996 byla podle počtu hlasů, bereme-li vážně parlamentní terminologii "vládní strany - opozice", faktická plichta. Vládu vytvořil opět Václav Klaus s ODS, ODA a KDU-ČSL. Skončili, a do sněmovny se již nedostali moravisté a zemědělci, svou úlohu splnili. Velmi posílila Sociální demokracie a stala se hlavní "opoziční" stranou. Proti předpokladu se do sněmovny dostala ODA a ještě s převahou poslanců, kteří měli být již z politické scény odstraněni. Republikáni, z nichž čtvrtina byla rodinný klan Miroslava Sládka, byli ještě užiteční pro dokončení politické hry. Znovu opakuji: jména stran, jejich programy, počty hlasů podle parlamentní terminologie a další jinde velmi podstatné indikátory jsou na české postorwellovské scéně jen fiktivními pojmy. Rozhodují když o nic moc nejde. V zásadních otázkách týkajících se chodu a existence nastaveného systému se rozhoduje jinak a jinde.
Povolební rok byl uměle, cíleně navršovanou krizí. Postorwellovský přesmyk nebyl dokončen a hybatelé připravovali další etapu. Vyvrcholila "slavným" Rudolfínským projevem pana prezidenta "o blbé náladě". Projev byl připraven a měl být pronesen již v létě 1997; kvůli nemoci Václava Havla se opereta konala až na počátku zimy. Bylo to smutné divadlo, skřípala scénografie. Obsah při vnitřní znalosti reálií byl trapný. Seděl jsem vedle komunistů, ti se po celou dobu projevu nahlas smáli a komentovali řečené. Velmi dobře věděli o čem je skutečná hra. Já se hluboce styděl.
Celé to divadlo a následná mediální interpretace byly jen herním signálem dohodnutého politického manévru. Smyslem hry nebyl žádný vznešený cíl, který ve své řeči zmiňoval pan prezident, mluvíc povrchně a nepřesně o důvodech "blbé nálady". Herní signál zahajoval mocenskou politickou hru, jejímž konečným cílem měla být redukce politické scény na dva až tři politické parlamentní subjekty. Optimální postorwellovský počet politických stran.

Pokračování příště…

V Třeštici 18. srpna 2003

Čestmír Hofhanzl
člen Smírčího soudu Konzervativní strany