JAK SE NEEFEKTIVNÍ OTROKÁŘSTVÍ KOMUNISTICKÉ REPRESIVNÍ MOCI MĚNILO NA EFEKTIVNĚJŠÍ OTROKÁŘSTVÍ KOMUNISTICKÉ EKONOMICKÉ MOCI…

Více na  WWW.CIBULKA.NET

1990.10.08. LIDOVÉ NOVINY:
„UBOZÍ KOMUNISTÉ“ x NĚMECKÉ „BEZ KOMUNISTŮ!“

     „Neschopnost nynějších vládnoucích sil vyrovnat se s obtížemi přechodného období a splnit velkolepé sliby dané voličům je nutí hledat stále nových a nových viníků…“ tvrdil v říjnu 1990 na adresu nových vedoucích garnitur čerstvě „postkomunistických“ východoevropských zemí nikdo menší než tiskový orgán ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu deník Pravda. V nepodepsaném komentáři uvádí příklady „pronásledování a šikanování“ komunistů v Bulharsku, Československu, Maďarsku a Polsku.“ (Lidové noviny 8.října 1990).
     Nejsou zde uvedeny pouze čtyři státy: Balkánské země Jugoslávie, Rumunsko a Albánie, ve kterých v těch dnech právě naopak vládnoucí komunisté zkušenou rukou terorizovali a VĚZNILI představitele a aktivisty demokratických sil. A dále zde tiskový orgán ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu deník Pravda neuvedl, zřejmě z taktických a pravděpodobně i dlouhodobých strategických protiamerických důvodů (vždyť architektem sjednocení Evropy byl - až do stažení komunismu z oběhu - v Evropě nejdéle úřadující ex-ministr vnitra a legendární ministr zahraničních věcí Spolkové republiky Německa, Hans-Dietrich Genscher, jinak elitní agent KGB pod krycím jménem „Tulipán“, vysazený na Západ – tradičně jako „uprchlík před komunismem“ - už někdy v roce 1953…) ani právě sjednocené demokratické Německo, přestože zde, ihned po sjednocení, ještě před nadcházejícími celostátními parlamentními volbami, vyhlásil dne 29.listopadu 1990 kancléř - sjednotitel Helmuth Kohl pro území bývalého komunistického Německa daleko nejradikálnější debolševizační program ze všech postkomunistických zemi. To ho také o osm let později zlikvidovalo, když se stal obětí po dlouhá léta pečlivě připravovaného palácového puče v provedení GRU – KGB – Stasi a místo něho byla dosazena do čela pravicové CDU východoněmecká občanka, funkcionářka komunistického svazu mládeže a obdivovatelka Sovětského svazu Angela Merkelová se svými lidmi...
     Posuďme a porovnejme tehdejší zásadovou a přitom více než humánní politiku německé vlády vůči komunismu, komunistické tajné policii Stasi a k jejich zločinům, spáchaným na nevinných, se všemi ostatními „postkomunistickými“ státy sovětského bloku, nejlépe například se strategií vlády vítězného „revolučního“ Občanského fóra Václava Havla v polistopadovém Československu. Tato strategie v České republice přetrvala v podání „pravicové“ ODS Václava Klause nebo Sociální demokracie ČSSD(b) Miloše Zemana v České republice až do současnosti…
     Debolševizace v Německu ihned po „revoluci“: „BEZ SOUDRUHŮ“ (Bonn). Spolková vláda zveřejnila rozhodnutí důsledně odstranit bývalé komunistické úředníky z významných funkcí ve spolkových zemích na území bývalé NDR. Rozhodla na tom na svém posledním zasedání před sobotními celoněmeckými volbami. Podle slov ministra financí Theo Waigela jsou zejména berní úřady protkány nitkami bývalých komunistických funkcionářů odshora dolů. Ministr práce a sociální péče Norbert Blum zase poznamenal, že odbor, skládající se z 36 lidí, pracujících na úřadu práce, musel být zcela rozpuštěn pro objevené vztahy těchto osob k bývalé tajné policii NDR Stasi. „Je nepřípustné, aby komunističtí funkcionáři, kteří pronásledovali své spoluobčany za účast na demonstracích proti režimu, řídili tytéž lidi, které před rokem persekvovali a činili tak dodnes,“ řekl spolkový kancléř Helmuth Kohl v rozhovoru pro dnešní vydání deníku DIE WELT a dodal: „Musíme tomu učinit rázný konec!“ Lidové noviny 30.11.1990.
     Je víc než příznačné, že kromě této kratičké informační zmínky o debolševizačních krocích demokratického Německa, už česká polistopadová masmédia o německé debolševizační praxi nezveřejnila v příštích dnech, týdnech, měsících ani letech žádný zásadní analytický materiál!!! Není to náhoda. Názornou ukázku technologie, jak úspěšně manipulovat lidmi a spolehlivě tak odvrátit veškeré hrozby pro vládnoucí oligarchii, nám předvedl, i když nechtěně a při zcela jiné příležitosti, sám velký „revoluční“ vůdce a komunistický prognostik Miloš Zeman: „Nelze jinak, než vycházet ze vzájemné souvislostí všech těchto krizí, kterým čelíme, zejména z jejich společných příčin. Existuje až zoufalé úsilí tuto analytickou fázi, která následuje za fází popisnou, před lidmi utajit. Pokud už připouštíme kritiku současného stavu, je vždy rozmělněna na kritiku dílčích jevů, aby si nikdo nemohl uvědomit vzájemné souvislosti a společné kořeny všech těchto dílčích problémů.“ Studentský časopis REFLEX 01/1990. Právě z tohoto důvodu jsme už od 17.listopadu 1989 zavaleni ze strany masmédií, až téměř k udušení, záplavou více či méně plytkých popisných textů, ale v této lavině pseudoinformací a informačních šumů oficiálních masmédií nenarazíme ani na jeden jediný hluboký analytický materiál, jenž by dokázal snadno nahradit stovky těchto nic neříkajících popisných článků, které nás k pochopení hlubších souvislostí a pravd o naší současnosti nikdy nedovedou. Další vývoj v postkomunistickém Československu a pak i v České republice tomuto scénáři, popsaném s tak hlubokou znalostí věci právě Milošem Zemanem, donedávna předsedou vládnoucí Sociálně demokratické strany, pak podle všech očekávání dokonale odpovídal. Výsledky dnes vidíme všude kolem sebe…
     Revoluční „protikomunistické“ Občanské fórum, podporované jeho presidentem a hlavním představitelem Charty77 Václavem Havlem a prohradními Lidovými novinami, se ostře a nekompromisně, jako jeden muž, postavilo na obranu Komunistické strany proti ostatním nekomunistickým politickým stranám, jejichž předsedové krátce předtím veřejně vyzvali všechny polistopadové nekomunistické politické síly k zákazu Komunistické strany Československa. Díky tomuto rozhodnému a nekompromisnímu vystoupení „revolučního protikomunistického“ Občanského fóra Václava Havla, Petra Pitharta, Václava Klause, Miloše Zemana, Pavla Rychetského a jim podobných, byli všichni odpůrci komunismu tehdy definitivně poražení a Komunistická strana jednou pro vždy před spravedlivým hněvem lidu zachráněna…
     Ani to však pro vládnoucí a před lidmi hermeticky uzavřenou levicovou nomenklaturu „revolučního protikomunistického“ Občanského fóra nebylo dost. Začátkem září 1990 zveřejnil tiskový orgán Komunistické strany Československa Rudé právo interní návrh dokumentu jedné z frakcí OF na vyřazení komunistických kádrů z mocenské hry. V ten moment povstali na obranu vedoucích pozic komunistické byrokracie nejvyšší představitelé Občanského fóra. Dokonce tehdejší uznávaná hlava OF Jan Urban se nestyděl využít na obranu komunistické nomenklatury „revoluční“ Lidové noviny a 3.září 1990 na jejich titulní straně všem sympatizantům OF vysvětlil, proč je proti odchodu komunistů z vedoucích funkcí. Že dnes přece nejde o to, zbavit se vlády komunistů, kteří nás 42 let beztrestně terorizovali, ale „jde nám všem“ přece o reformu… Po Petru Pithartovi, který už v lednu 1990 „slyšel trávu růst“ a postavil se jako předseda vlády České republiky proti všem, kteří žádali denacifikaci komunistického Československa, Jan Urban dokázal, že nic z toho nebyla náhoda!
     Tiskový orgán ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu deník Pravda z října 1990 pak dále pokračuje a uvádí pro politicky naivní a pomalu chápající občany vše na pravou míru: „Je to čistá a čestná hra, když se úmyslně přehlíží nemalý příspěvek komunistických stran k demokratickým přeměnám v řadě východoevropských zemí nebo jejich konstruktivní úloha při nenásilném řešení vnitropolitických problémů…?“, připomíná Moskva svým zahraničním soudruhům…
     Uvedené komunistické přiznání, navíc z míst vůbec nejvyšších, je nejspolehlivějším dokladem o určující roli komunistické moci při tzv. „protikomunistických revolucích“, provedených vesměs pod ochranou sovětské okupační armády. Všechny tyto dokonale naplánované „revoluce“ v sovětském bloku tedy proběhly v průběhu sedmi měsíců roku 1989 pod patronací Sovětského svazu, a z tohoto důvodu - s výjimkou Rumunska – opravdu zcela nenásilně.
     Kdyby ve všech státech komunistického bloku neproběhly v roce 1989 série reformních privatizačních státních převratů, zorganizovaných a provedených sovětskou vojenskou rozvědkou GRU za podpory KGB a jejich domácích odnoží a agentů, ale opravdu protikomunistické revoluce, kdy by doopravdy „naši chrabří studenti výběrových škol holýma rukama nenáviděný komunismus svrhli“, jak se nás o tom od roku 1989 snaží přesvědčit ve všech svých masmédiích – továrnách na výrobu veřejného mínění, postkomunistická propaganda, pak by slovník tiskového orgánu ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu deníku Pravda a jejich propagandistů byl naprosto jiný. A - to především - zcela jiný by byl i postoj těchto „nových revolučních protikomunistických režimů“ jak ke komunistům a jejich dodnes nepotrestaným zločinům, tak i k jejich nevinným obětem a aktivním odpůrcům komunistické diktatury a sovětského okupačního režimu! Moskva by v případě opravdových protikomunistických revolucí pak rozhodně nemluvila o “nynějších vládnoucích silách“, ale o zločinných pučistech, samozvancích a zaprodancích v žoldu amerického imperialismu a místo termínu vyrovnávání se s „obtížemi přechodného období“ by jásala nad zaslouženým bankrotem všech zrádců, kteří pošlapali nesmrtelný odkaz marxismu-leninismu a odsoudili se za to před světovým proletariátem a jeho avantgardou, komunistickou stranou, sami na smetiště dějin, kde stejně neuniknou spravedlivému trestu.
     Zůstaňme ještě chvíli v Sovětském svazu. Je to pro pochopení „revolučních událostí“ roku 1989 velmi důležité. V roce 1991, v průběhu tehdy vrcholícího rozhodujícího boje o moc, probíhajícím napříč nejvyšší komunistickou nomenklaturou, KGB, GRU a armádou, odehrávajícím se mezi stalinisty, umírněnými komunistickými reformátory kolem sovětského prezidenta Gorbačova a většími či menšími odpůrci sovětského systému byrokratického centralismu jako takového, jejichž mluvčím byl pozdější ruský president Boris Jelcin (naprosto stejný boj mezi komunistickými frakcemi už tehdy proběhl, právě probíhal nebo stále ještě probíhá v každé postkomunistické zemi!!!), byly proti M.S.Gorbačovovi a jeho ministru zahraničí Ševarnadzemu použity politické zbraně nejtěžšího kalibru: dokumenty, usvědčující je z vlastizrady a „zrady zájmů sovětského lidu“, spočívající v organizování demontáže nejtvrdších komunistických diktatur sovětského bloku. Shodou okolnosti se tyto dokumenty týkaly právě Československa, i když se samozřejmě mohly týkat i kterékoliv jiné země Varšavské smlouvy: „Plukovník sovětské armády Viktor Alksnis, mluvčí ultrakonzervativní skupiny sovětských poslanců, prohlásil v lednu 1991, že má k disposici dokumenty, které potvrzují, že pražské demonstrace v listopadu 1989, které vyústily v sametovou revoluci, byly řízeny ze sovětského velvyslanectví v Praze. Tyto dokumenty tvrdí, že Občanské fórum financovali sověti. V rozhovoru se švédskou televizí 22.ledna 1991 o tom řekl doslova: „Naše velvyslanectví organizovalo nebo … do značné míry pomáhalo organizovat demonstrace v Praze a také poskytovalo Občanskému fóru finanční pomoc…“.
     Alksnisovo tvrzení představuje československé demokratizační a reformní hnutí, ale zejména jeho hlavní představitele, jako pěšáky ve velmi promyšlené hře dirigované Moskvou. (Lidové noviny 14.května 1996 a kniha Ladislav Bittman: „Mezinárodni dezinformace, černá propaganda, aktivní opatření a tajné akce“, vydavatelství Mladá fronta, 2000). Plukovníka Alkskinse za jeho veřejné obvinění nejvyšších představitelů Sovětského svazu z vlastizrady nikdo nevolal k odpovědnosti a existenci uvedených dokumentů Gorbačov a Ševarnadze nikdy nezpochybnili. Je opět víc než příznačné, že ani československá oficiální místa neučinila nic proto, aby mluvčího sovětských ultrakonzervativců plukovníka Alksnise kontaktovala a požádala ho o předložení těchto usvědčujících dokumentů, tak důležitých pro správné pochopení nejen naší současnosti ale i toho, kdo nám dnes vlastně vládne. Není a nemůže nám být v žádném případě jedno, jestli nám od 17.listopadu 1989 opravdu vládnou hrdinové protikomunistického odboje, anebo naopak agenti sovětských komunistických služeb GRU a KGB!



PŘEDÁNÍ MOCI Z LEVÉ RUKY DO PRAVÉ,
PŘIČEMŽ OSOBA ZŮSTALA STEJNÁ…

PROČ JE PRO NÁS STÁLE TAK DŮLEŽITÉ VĚDĚT,
JESTLI BYL 17.LISTOPAD 1989 PROTIKOMUNISTICKOU REVOLUCÍ.
VE KTERÉ DOBRO ZVÍTĚZILO A ZLO BYLO PORAŽENO,
NEBO PRIVATIZAČNÍM PUČEM KOMUNISTICKÉHO VRAŽEDNÉHO TANDEMU GRU-KGB

Zpráva tajné vyšetřovací komise

JAK  MIZELY  MILIARDY

Co o penězích ruských komunistů zjistila Burbulisova komise

    Dnes již málokdo pochybuje o tom, že události roku 1989 v evropských zemích tzv.socialistického tábora byly řízeny a koordinovány z jednoho mocenského centra. S velkou rozhodností lze tvrdit, že šlo o – možná trochu obrazně, ale nanejvýš přesně – dobře připravené PŘEDÁNÍ MOCI Z LEVÉ RUKY DO PRAVÉ, PŘIČEMŽ OSOBA ZŮSTALA STEJNÁ. Nešlo ve skutečnosti o revoluci, ale transformaci absolutní politické moci dřívější uzavřené a proto v globálním měřítku nekonkurenceschopné komunistické politické, ekonomické a represivní elity, za rozhodující pomoci špinavých peněz tohoto státního organizovaného zločinu, v globální ekonomickou moc kapitalistickou a tím opět v mnohem nebezpečnější moc politickou! Kdo má dnes k disposici miliardy, jakéhokoliv původu, má i politickou moc…
    Na takovýto mocenský transfer se však bylo třeba připravit a zajistit výhodný start v „nové době“. Oligarchie komunistických stran, část mocenského aparátu a vládní byrokracie sice  disponovala možnostmi bez hranic, zejména pokud jde o vzájemné vazby a známosti, o kterých se řadovým komunistům, neřku-li nekomunistům, ani ve snu nezdálo, ale přesto bylo třeba zajistit co nejvýhodnější startovní pozici, kterou by nemohlo naprosto nic a za žádných okolností ohrozit. A o této neohrozitelné pozici v rozhodující míře rozhodovaly peníze, které byly k dispozici nebo které bylo možno získat od Západu.
    Řada odborníků soudí, že tuto roli sehrály a stále sehrávají prostředky, které se ztratily z majetku komunistických stran sovětského bloku a z jejich státních rozpočtů. Již jsme psali o důležitém materiálu francouzského listu Paris Match, který zveřejnil drsná fakta o tom, jak mizely peníze z fondu Komunistické strany Sovětského svazu. Věnovat pozornost tomuto problému je dobré také vzhledem k tomu, že zkušenosti z SSSR mohou sloužit jako model přinejmenším pro úvahy o tom, kam se podělo nejméně půl miliardy z majetku Komunistické strany Československa.

KANÁLY  TOKU  PENĚZ
    Za dva měsíce, od května do června 1991, tedy těsně před uskutečněním neúspěšného státního převratu ultrakomunistických špiček, KGB, GRU a sovětské armády, bylo 140 miliard rublů směněno  za dolary a vyvezeno na Západ. Podle cen na černém trhu to představovalo pět miliard dolarů. O něco později bylo vyvezeno sovětské zlato v hodnotě čtyři miliardy dolarů. Peníze přecházely hlavně do anglických bank, zejména BCCI a odtud na další místa. Za jeden rok(!!!) bylo za hranice Sovětského svazu TAJNĚ převedeno přibližně 280 miliard rublů, za které bylo získáno 12 miliard dolarů. Ekonomická situace sovětského státu se však tímto způsobem neupevnila – právě naopak.
    Převod větších částí těchto peněz šel přes Gosudarstvennyj bank, jehož ředitelem byl Viktor Geraščenko. Ten byl poslušným vykonavatelem vůle vysokého představitele komunistické strany Nikolaje Kručina. Dodejme, že v tomto článku PŘIPOMÍNÁME JEN NEJVĚTŠÍ OPERACE, KTERÉ PŘEDSTAVUJÍ VRCHOLEK LEDOVCE…
    Ihned po svém zvolení na místo prezidenta Ruské federace v červnu 1991 si Boris Jelcin vytkl úkol – zjistit, kam směřovaly peníze a zastavit krvácení ruské ekonomiky. V úplné tajnosti sestavil speciální komisi pod vedením „šedého kardinála“ Gennadije Burbulise.
    Hned po neúspěšném státním převratu 25.srpna 1991 president Boris Jelcin podepsal dekret o znárodnění všeho movitého a nemovitého majetku Komunistické strany, nacházejícího se jak na území Ruska, jako i za jeho hranicemi.

TAJNÁ  PAVOUČÍ  SÍŤ
    Burbulisova komise se pustila do práce, nová vláda nutně potřebovala valuty. V souladu s výrokem Arkadije Volského, jednoho z nejbližších Gorbačovových lidí, prostředky KSSS měly tehdy hodnotu 4 miliardy rublů, nebo – podle oficiálního kurzu – 2,5 miliardy dolarů. Patřila sem vydavatelství a jejich zařízení, typografie, budovy, různé společnosti spojené s komunistickou stranou, které oficiálně fungovaly na území Ruské federace.
    Burbulis velmi rychle začal chápat, že tato částka patří do oblasti fantazie. Na začátku října 1991 dostal Jelcin do rukou zprávu, která byla výsledkem tříměsíční kontroly finanční činnosti KSSS. Podrobně se v ní hovořilo o celém neviditelném hospodaření komunistické strany, které KSSS prováděla po mnoho let.
    Bylo založeno 84 akciových společností, které byly tajně v majetku KSSS a působily v různých sférách, včetně bankovnictví, námořní dopravy, leasingu, exportních a importních podniků atd. Gigantická tajná síť se prokazatelně rozvinula nejméně do deseti zemí: Rakouska, Švédska, Německa, Francie, Velké Británie, Belgie, Japonska, Kanady, Filipín a USA.
    Jen co se komise pod vedením Burbulise pokusila zjišťovat stopy převodu peněz do zemí, nazývaných „úrokovým rájem“, narazila na pevnou zeď mlčení. Přesto se podařilo zjistit fakta o prodeji 280 miliard rublů za 12 miliard dolarů. Nešlo však jen o stopu po penězích, protože tyto dolary místo toho, aby podpořily valutové zásoby Gosbanky, byly převedeny za hranice. Ocitly se v bankách Švédska, Kanady, Francie, Německa nebo Velké Británie.
    Pochopitelně to nebylo na účtech Sovětského svazu, ale na účtech společností, vytvořených v již zmíněné desítce zemí, kde se však stopy ztrácejí. Čím dále směřovalo vyšetřování, tím zjevnější byla v očích členů komise bezmocnost a obava z katastrof.
    Nad dokumenty shromážděnými komisí začaly pracovat experti. Čísla, ke kterým dospěli, byla pro Jelcina šokující. V průběhu více než 40 let, ještě do zahájení etapy „urychlení“ v roce 1990, KOMUNISTIČTÍ VŮDCI NEČINILI ŽÁDNÝ ROZDÍL MEZI STÁTNÍM A STRANICKÝM ROZPOČTEM. Byly objeveny stopy mnoha zahraničních cest členů finanční komise komunistické strany, se kterými korespondovalo převzetí značných finančních částek ze sovětských bank.
    Peníze jednoduše převáželi v kufrech důstojníci KGB, kteří na hranicích nemuseli procházet běžnými kontrolami, protože vždy disponovali diplomatickým pasem. Z 300 miliard rublů zůstalo Jelcinovi v říjnu 1991 pouze 6 miliard. Z toho 4 miliardy ve formě nemovitostí na území Ruska a 2 miliardy na účtu Komunistické strany v Gosbance.

A  JAK  ZMIZEL  ZBYTEK?
    Prvním, kdo by zřejmě mohl Jelcinovi odpovědět na tuto otázku, byl Michail Sergejevič Gorbačov. Ve funkci generálního tajemníka ÚV KSSS za dobu šesti let věděl o všem. Vyjádřil se však, že do finančních operací strany nebyl zasvěcen. Opak se nepodařilo prokázat.
    Ještě jeden člověk byl schopný ukázat, kudy unikaly tyto peníze – bývalý ministr financí Sovětského svazu Valentin Pavlov. Ten však o celé věci odmítl hovořit se slovy, že to je všechno výmysl. Burbulisova komise skončila práci konstatováním, že v letech 1989 až 1991 převedla KSSS za hranice okolo 20 miliard dolarů. Tato částka byla rozmístěna asi na 7 000 účtů v bankách ve všech částech světa. V průběhu celého toho období Sovětský svaz nepřestal žádat ústy Michaila Gorbačova od Západu další a další valutové půjčky. Když se prezidentem stal Jelcin, státní dluh Ruska se již pohyboval v desítkách miliard dolarů, přičemž na jeho vlastních kontech nezbylo prakticky nic.
                                            (nal-mih)
(Příště se budeme věnovat tomu, proč se o mnohých věcech z oblasti transferu majetku KSSS již zřejmě mnoho nedozvíme. Mrtví totiž již promluvit nemohou.)

Deník Špígl, pátek 2.září 1994