Tažení ministra kultury Pavla Dostála za odnětí vysílací licence vlastníkům TV Nova zavání útokem státu proti svobodě šíření názorů a informací soukromými médii. Dostálova argumentace však současně vyvolává otázku, kdy využití informační svobody přechází do jejího zneužití, a kdy se toto stává natolik neetickým a společensky nebezpečným, že je třeba se mu postavit mocí. Zatímco Pavel Dostál vyčítá TV Nova poklesky pořadů Zpravodajství, Střepiny a Volejte řediteli, mne k této otázce přivedlo sledování pořadu Na vlastní oči.
Ten vytahuje
na denní světlo nepříjemné záležitosti, o jejichž zveřejnění obvykle nestojí
ani jejich účastníci, ani státní orgány,
jež se měly odhalenými nepravostmi již dávno zabývat. Redakce se
slovy Josefa Klímy chlubí, že občas dělá práci za policii. Některé
reportáže mají charakter negativní reklamy podnikatelských subjektů, které
podle mínění redakce dělají nekorektní obchody. Již v tomto případě je
třeba si položit otázku etičnosti takového zveřejňování nepříznivých poznatků o
napadených, když tyto někdy nemají jednoznačný výklad.
Připusťme, že
tato činnost TV Nova má očistný charakter. Někdy možná někomu trochu ukřivdí,
ale v zásadě je prospěšná tím, že varuje veřejnost a vede ji k větší
opatrnosti ve styku s všelijakými kořistnickými živly. Pokud reportáž
v pořadu Na vlastní oči pokazí někomu
obchody, které nejsou zcela poctivé, veřejnosti to prospěje. Postiženému vznikne
finanční ztráta, což je mrzuté, ale nehrozí mu totální ekonomická likvidace,
ani bezprostřední ztráta svobody či života.
Ostrost tažení za spravedlností reportérů pořadu Na
vlastní oči se v poslední době stupňuje. 1. července 2003 zde byl uveden
pořad Mocipán s podtitulkem Zaplacená nevina. V něm byl obviněn
ředitel Útvaru organizovaného zločinu PČR pplk. Vojtěchovský,
že přijal vysoký úplatek. Obvinění vznesli přímo na kameru ti, kteří mu peníze
vyplatili. Podle jejich tvrzení jim policista vysvětlil, že s prostředky,
které má k disposici, může v podstatě na kohokoli vykonstruovat
obvinění, opravňující k zahájení trestního stíhání. Měl jim naznačit, že
poskytnutím přiměřené částky by mohli předejít možnosti, že by se stali terčem
jeho zájmu. Pochopili, že chtějí-li mít klid, musejí zaplatit. Neměli svědomí
zatížené žádným trestným činem, přesto vyhověli. Ti lidé nepůsobili dojmem
ustrašených chlapečků, na které stačí zadupat, aby jim spadly kalhoty. Je dost neuvěřitelné, že by vytáhli z kapes
několik set tisíc, kdyby měli čisté svědomí. Je zvláštní, že si neuvědomili, že
trestného činu se dopouští jak ten, kdo úplatek požaduje a přijímá, tak ten,
kdo jej poskytuje. Nevzali také v úvahu, že k usvědčení pplk.Vojtěchovského z úplatkářství před soudem nebude
stačit pouhá jejich výpověď, a v případě neprokázání podezření mohou být
sami vystaveni trestnímu stíhání. Usvědčování z úplatkářství je obtížné a
skutečně se nemusí zdařit. Připomeňme
si, že poměrně nedávno Ústavní soud ČR zrušil rozsudky nad policistou, kterého
se pokusila usvědčit z úplatkářství Inspekce ministra vnitra cestou cílené
zákeřné provokace s použitím agenta-provokatéra, přičemž o něco později
stejnému vyšetřovacímu týmu a stejnému provokatérovi unikl důstojník
generálního štábu ČA, kterého obvinění z úplatkářství zprostil soud. Současně lze dost těžko uvěřit, že ředitel
elitní policejní složky, zkušený kriminalista, by se pustil do vydírání
nevinných lidí, kteří díky čistému svědomí mají šanci se hájit, když by
samozřejmě mohl s menším rizikem vymáhat „výpalné“ po zločincích, kteří mu
běžně přicházejí pod ruku. Připusťme ale, že se dějí i věci neuvěřitelné, že
tedy oznamovatelé úplatku jsou počestní občané s čistým svědomím, jimž jde
jen o morální čistotu policie, a že policejní boss je darebák. I to se stává.
Přesto si
myslím, že uvedením této reportáže se TV Nova dopustila při nejmenším
neetického jednání, ne-li něčeho horšího. K tak tvrdému veřejnému útoku na
čest vysoce postaveného policejního důstojníka nikdy dříve v této zemi
nedošlo, přičemž použité důkazy asi nejsou „neprůstřelné.“ Lze předpokládat, že
právě kvůli jeho postavení v čele elitního útvaru, jenž působí proti
nejnebezpečnějším zločineckým seskupením, důsledky takového nařčení zasáhly
jeho výkon služby a následně narušily
chod jím řízené jednotky. Uvedená obvinění byla závažná a jistě zasluhovala
prošetření orgány činnými v trestním řízení. Byla však natolik
nevěrohodná, že jejich zveřejnění bylo krajně nezodpovědné. Pokud skandalizace
pplk.Vojtěchovského někoho potěšila, pak mimo
lehkověrných lovců senzací to zcela jistě bylo celé podsvětí.
Ke cti redakce
Na vlastní oči je třeba říci, že postižení zpravidla dostávají aspoň minimální
prostor, aby se v pořadu hájili. Zmíněný policista této možnosti nevyužil,
což je jeho problém. S jídlem však roste chuť a v dalším „odstřelovacím“
pořadu již oběť zůstala jen bezbranným
terčem. Mám na mysli pořad „Anděl smrti“, odvysílaný 22. července. V něm
byl podnikatel Tomáš Linhart nařčen ze zavinění záhadných úmrtí čtyř osob,
s nimiž přišel do obchodního a případně i soukromého styku. Reportáž
působila velmi sugestivně. Ověřil jsem si rozhovory s několika diváky, že
všichni bez výjimky považují za prokázané, že postižený nechal ze zištných
důvodů zabít své oběti. Její účinek prohloubilo navazující zpracování námětu
v pražské příloze MfDnes dne 24. a 25. července.
Autoři rafinovaného útoku na „Anděla smrti“ neponechali při výběru prostředků,
jimiž útočili na vědomí diváků, nic náhodě. Například jak v televizní
reportáži, tak v MfDnes uveřejnili jeho
fotografii. Široká tvář holohlavého muže, která z ní na nás zhlíží
s brutálním výrazem, by slušela i katovi z koncentračního tábora.
Skutečného Tomáše Linharta, kterého jsem v následujících dnech po
reportáži ukázal několika divákům, žádný z nich nepoznal. Je sice holohlavý,
ale je to subtilní mladý muž poměrně úzké intelektuálské tváře, v jejímž
výrazu není ani stopy po brutalitě, sálající z fotografie.
Stejným
způsobem jako s jeho zjevem zacházeli reportéři s fakty. Ve
skutečnosti v žádném ze zmíněných případů záhadných úmrtí není logicky
vysvětleno, proč „Anděl smrti“ potřeboval smrt zmíněných osob a jakým způsobem
se měl na jejich domnělé likvidaci podílet. Všechny případy údajně „záhadných
úmrtí“ byly přitom prošetřeny policií, v jednom případě v zahraničí,
a u žádného nebylo vysloveno podezření na cizí zavinění.
Líčení případu
Pacovského má přímo charakter science fiction, kombinované se zlovolným nařčením. Tento zesnulý
měl těsně před smrtí prodat svému
kamarádovi Chlumskému pozemky v hodnotě 20 milionů Kč za pouhých 700 tis.
Kč. Podpis na smlouvě měl být dle reportáže samozřejmě padělaný. O několik dní
později vjel s osobním autem pod kamion a zahynul. Podle fantazie Josefa
Klímy „muselo“ být přesně na tom místě a v tom přesném čase protijedoucí
auto, které Pacovského pod kamion zatlačilo. Takové
auto ale nikdo na místě neviděl, policie podobné podezření nevyslovila.
Reportér „pozapomněl“ zmínit, zda měl nešťastník v krvi alkohol (vím, ale
nechám to na panu Klímovi), když v posledních letech života měl několik
nehod pod vlivem alkoholu. Ale neřekl plnou pravdu
ani o „podivném“ obchodu s pozemky. Ty držel ve svém majetku Tomáš Linhart
asi šest let. Pak je prodal za odhadní cenu asi 500 tis. Kč zesnulému Pacovskému, který je
dále prodal svému kamarádovi Chlumskému za oněch zmíněných 700 tis.
Kč. Kde se vzala ve vyprávění hodnota 20
mil. Kč, když jde o ornou půdu, je stejná záhada jako zjevení neexistujícího
auta na místě nehody. Bez ní by ovšem vyprávění o „smrtonosném“ obchodu nemělo
patřičný nádech senzačnosti. Stejně v této historii chybí logické
vysvětlení, proč by měl mít Tomáš Linhart zájem na smrti Pacovského,
a jak tato smrt souvisí s triviálním obchodem s pozemky.
Podle Josefa
Klímy musí být „Anděl smrti“ vybaven nadpřirozenými schopnostmi. Divím se,
že se nebál jej s tímto vědomím takto ostouzet, protože by se měl právem
obávat, že bude další obětí. Další ze zesnulých totiž vjel na kole pod kamion
v Itálii, kde trávil dovolenou. Tomáš Linhart to patrně zařídil telepatickým působením. Nadpřirozené
schopnosti by musel mít i vrah známého
uzenáře Klimenta, jehož smrt měl rovněž zařídit
Linhart. Ten se zabil v místnosti bez oken, zevnitř zamčené, ke které byl
přístup pouze přes dílnu, v které pracovalo více než sto dělníků. Vraha
kupodivu žádný z nich neviděl přijít ani odejít.
Zcela
fantasticky zní také domněnka Čestmíra Motejzlíka
z Masokombinátu Písek, že v době jeho pobytu ve vazbě nechal Linhart
zavraždit ekonoma závodu Jiřího Motejzlíka, aby
Čestmír Motejzlík „změkl“ a proplatil směnku na 75
mil. Kč, kterou dosud odmítal uznat. Ponecháme-li stranou skutečnost, že Tomáš
Linhart patrně mrtvého vůbec neznal a navíc neměl důvod se domnívat, že by jeho
smrt mohla ovlivnit finanční úvahy Čestmíra Motejzlíka,
nenecháme bez povšimnutí, že reportér zamlčel, že platnost zpochybňované směnky
byla uznána pravomocným soudním rozsudkem.
Ze čtyř obětí
dvě zahynuly nešťastnou náhodou při autonehodě. Pokud neopustíme pevnou půdu
zdravého rozumu, pak u žádné z nich nelze vymyslet způsob, jakým by
Tomáš Linhart mohl jejich smrt zorganizovat. Očistíme-li vyprávění od senzace
budících lží, jakými je např. dvacetimilionová hodnota pozemků, nenajdeme ani
motiv, proč by si měl jejich smrt přát. Motiv sebevraždy ekonoma píseckého
kombinátu není znám. Ale i kdybychom z počtu bodných ran odvodili, že nešlo
o sebevraždu, ale vraždu, opět chybí motiv, který by mohl Tomáše Linharta
přivést k rozhodnutí o jeho odklizení. V případě sebevraždy
vysočanského uzenáře Klimenta mohla být motivem
bezvýchodnost jeho finanční situace. Ani zde není zřejmý motiv, proč by měl
Linhart stát o jeho smrt. Byl jeho věřitelem a mrtví zpravidla dluhy
nesplácejí.
Před několika
týdny pražský Městský soud osvobodil mladého muže, který byl obviněn na základě
podstatně méně závažné mediální fabulace z vraždy a zorganizování vraždy
svého otce. Plánoval přijímací zkoušky k vysokoškolskému studiu, ale místo
nich putoval do vazby, kde strávil celý rok. Josef Klíma údajně předal
„dokumentaci“ k podezření z podílu Tomáše Linharta na „záhadných
úmrtích“ orgánům činným v trestním řízení. Na pozadí výše uvedené
zkušenosti musíme připustit, že díky neodpovědnému fantazírování TV Nova je
Linhart vážně ohrožen, neboť nařčení je daleko závažnější než to, které vedlo
k uvalení výše zmíněné vazby. Mimo to byly samozřejmě zasaženy jeho osobní
vztahy a zřejmě také ztížena podnikatelská činnost
Takto ovšem
může TV Nova napadat úplně kohokoli a kdykoli, protože při předvedené volnosti,
či spíše zlovolnosti, v nakládání s fakty může vyrobit hanobící
reportáž téměř na každého. Její reportéři prokázali, že neznají skrupule a
nezastaví se vůbec před ničím. Moc televize, která se nerozpakuje na objednávku
nebo z vlastních vnitřních důvodů šířit záporné poznatky o lidech, je
skrytou hrozbou pro každého z nás. Nelze se navíc vyhnout domněnce, že
skandalizace osob toho druhu, jakými jsou na jedné straně pplk. Vojtěchovský, na druhé Tomáš Linhart, není nahodilá, ale
přesně cílená. Jde o to, komu a proč má sloužit. V Linhartově případě
zasáhla TV Nova „jen“ soukromý cíl. V případě pplk. Vojtěchovského možná narušila chod důležité bezpečnostní
složky,čímž prospěla nejhorším složkám podsvětí. Stát by skutečně měl zamezit
dalšímu opakování zneužívání mediální moci k bůhvíjakým temným cílům.
Neučiní-li tak rychle a rázně, za čas nám nebudou vládnout sekretariáty parlamentních
stran, jak si někdy stěžujeme, ale vlastníci TV Nova. Nejde o individuální obranu pplk.Vojtěchovského a Tomáše Linharta, nad otázkou jejichž viny
či neviny se v tomto případě ani nezamýšlím. Jde o obranu společnosti před
terorem vlastníků sdělovacích prostředků. A jde také o to, aby o vině a trestu
v této zemi rozhodovala nikoli média, ale
nezávislé soudy a nikdo nemohl být hanoben uveřejněním obvinění, jejichž
obsah je totožný s obviněním ze závažného trestného činu.