Upravená verze článku vydaného v Britských
listech 29.1.2004
Zdeněk
Jemelík, Praha
Osvědčení
spojenci, kteří asi před půlrokem surově zaútočili na pověst podnikatele Tomáše
Linharta, tedy redakce „Na vlastní oči“ TN Nova a MF Dnes, nám v pondělní
mimořádné televizní reportáži a souběžném článku vnucovali názor, že Jiří
Kajínek je vlastně kladný hrdina naší doby. V souladu se zásadou, že
vládce musí vytvářet veřejné mínění, předběžným halasným upozorněním na záměr
odvysílat senzační sdělení přitáhli k obrazovkám spoustu diváků, dle
zprávy v tisku přibližně tři miliony. Nevím, zda měli v úmyslu
Kajínka takto zbožnit, ale vyznělo to tak. Vylíčili ho jako hodného hocha a
sympaťáka, jehož měli všichni rádi pro milou povahu a navíc mu pánbůh nadělil pod čepici. Na prahu mužnosti se díky vlastní píli a
nadání naučil obdivuhodnému umění jak rozlamovat zámky, později na útěku
z vězení dosáhl přijetí u ministra spravedlnosti, k němuž se cestou
zdvořilé žádosti o přijetí téměř nelze dostat (vím, o čem mluvím), a své
hrdinské činy završil útěkem z naší nejlépe střežené věznice. I jako
zloděj měl dobré srdce: jeden zámek vždy poškodil, aby okradenému zajistil
nárok na pojistné plnění. Je to vlastně vzor ctnosti a šikovnosti pro mládež a
mužný idol pro romantické ženy. Nyní se na něm stát dopouští křivdy, neboť byl
odsouzen za vraždu, o které tvrdí, že ji nespáchal. Reportéři naznačují, že ji
na něj možná svedli policisté, kteří zásah proti zastřelenému při nejmenším
režírovali, pokud dokonce přímo sami nestříleli.
Není to nic
nového. Pochybnosti o oprávněnosti Kajínkova odsouzení pojal kdysi Pavel
Rychetský, tehdy ministr spravedlnosti, po něm se věci ujal jeho nástupce
Jaroslav Bureš. Již tehdy byla na místě
a oficielními místy zůstala nezodpovězena otázka drzého pisálka, zda je
nejdříve třeba prchnout z vězení, aby se dokonce i ministr začal zajímat o
bezpráví, způsobené policií a justicí. Každá lidská činnost je zatížena
chybami. Kontrolní orgány policie, státních zastupitelství a soudů, jakož i oba
resortní ministři připouštějí, že to platí i o jejich konání. Káží však vodu,
ale pijí víno. Ve své praxi trvají na dokonalosti a papežské neomylnosti
represivního aparátu. Po této zemi chodí pár kriminálních zločinců, jejichž
stíhání nelze dosáhnout, naopak sem tam někdo skončí ve vazbě nebo dokonce ve
výkonu trestu, ač nic nespáchal. Další tři tisíce jsou odsouzení, kteří se
potloukají bůhvíkde a tvrdí, že utíkají
před nespravedlivým trestem. V některých případech se zdá, že jejich
zmizení orgánům vyhovuje, protože jim únik usnadnily ponecháním cestovního
pasu.
Pondělní
reportáž skutečně přinesla dvě informace, které v době Rychetského
iniciativy nebyly soudům známy. Jsou dosti závažné na to, aby se dalo tvrdit,
že okolnosti skutku, za který byl Jiří Kajínek odsouzen, nebyly věcně správně
popsány. Protože na základě nepřesně popsaného činu nelze dospět ke správnému
právnímu posouzení případu, je zde zřejmý důvod k žádosti o obnovu řízení.
To je základní krok, předpokládaný pro takové situace trestním řádem a mediálně
aktivnímu obhájci JUDr. Jaroslavu Janečkovi jistě nic nebránilo, aby jej zcela
nepateticky učinil. Netroufám si předvídat, zda soud při bližším zkoumání
přizná oněm výše zmíněným novým poznatkům takový význam, aby dal k obnově
souhlas. Přesto by bylo chybou obhajoby touto cestou nejít, protože se jedná o
standardní nástroj, kvůli jehož použití není třeba vypouštět mediální kouřovou
clonu a masírovat mozky nezávislých veřejných činitelů na úrovni ministrů či
ředitele Inspekce ministra vnitra. JUDr.Jaroslav Janeček se však rozhodl pro
použití nástrojů nestandardních a mediální kampaň. Teprve dodatečně požádal o
obnovu řízení další z Kajínkových obhájců, JUDr.Kolja Kubíček, zřejmě bez
dohody s JUDr. Janečkem. Lze mít
pochybnosti o etičnosti hluku, který byl kolem případu Jiřího Kajínka
rozpoután. Odpovědnost za neetické chování médií ovšem nenesou advokáti,
ale reportéři a zejména šéfredaktoři
obou médií.
Považuji za
nutné zdůraznit, že přiznávám Jiřímu Kajínkovi právo, aby byl očištěn, jsou-li k tomu
věcné důvody, a to bez ohledu na to, že jde o recidivistu ve výkonu dlouhého
trestu. Přesto mě angažovanost TV Nova a MF Dnes udivuje. Nabízí se totiž celá
řada otázek, které vedou k domněnce, že je něco nedobrého v samotné
skutečnosti, že tato mediální aféra vznikla :
1.
Proč právě Jiří Kajínek ? Ve
vězeních, na útěku nebo zatím jen v trestním řízení je
možná až několik desítek občanů, kteří
sice nepřelezli plot vězení, a dokonce měli až
dosud čistý trestní rejstřík, ale
v jejich případech je nejméně tolik pochybností jako
v této kauze. Někdy se jich pořádně
nezastane ani advokát, natož média.
2.
Proč právě teď? Skutečně
závažná je zpráva o změně výpovědi řidiče, který nyní
popírá, že Jiřího Kajínka přivezl na místo vraždy, a svou výpověď
v přípravném
řízení a před soudem označuje za vynucenou. Jeho nová výpověď je ale
známa nejméně několik týdnů, ne-li měsíců. Musíme se tedy ptát, proč již na
jejím základě
JUDr.Jaroslav Janešek nepožádal o obnovu řízení? Otázka je o to
naléhavější, že má pověst „ostrého“ advokáta a ve své praxi se úspěšně opírá o
zkušenosti z dlouholetého působení ve vysoké funkci u policie.
3.
Proč úkony advokáta
předchází halasná mediální kampaň? Je k ní skutečně důvod,
když nebyl proveden samozřejmě se nabízející standardní krok uplatnění
žádosti o obnovu procesu? Chce-li někdo naznačit, že bez tlaku medií by taková
akce skončila „v kopřivách“, a myslí si to skutečně upřímně, pak kreslí
velmi nehezký obraz naší policie, justice a ministrů spravedlnosti a vnitra a
mimo to prozrazuje záměr je ovlivnit v jejich nezávislém posuzování věci.
Uznávám, že o ochotě našeho represivního aparátu k nápravě chyb lze mít důvodné
pochybnosti. Stabilita soudního rozhodnutí je pro leckterého soudce i jiného
státního úředníka důležitější než spravedlnost. Ale i pak se musíme znova
vrátit k otázce, proč se tato péče věnuje právě Jiřímu Kajínkovi a právě
v tomto čase. TV Nova jistě dostává spoustu podobných, stejně dobře
podložených podnětů, ale věnuje se jen některým. Klíč, podle kterého vybírá své
chráněnce (ale i oběti) patří k nepříjemným tajemstvím mediálního světa.
4.
Musíme se také ptát, kdo
celou tuto „zábavu“ platí a proč. Natočení reportáže, ani účinkování tří
obhájců nejsou levnou záležitostí. Sotva lze věřit, že nejslavnější český vězeň
má po několika letech ve vězení vlastní finanční zdroje. Nabízí se otázka, jaký
zisk budou mít ať již z očištění Jiřího Kajínka nebo z potrestání
bývalých policistů, popř. z pádu plk. Kadeřábka všichni ti, kdo se
s takovou vervou pustili do boje za prokázání Kajínkovy neviny.
5.
Nabízí se i otázka
nezávislosti orgánů, příslušných pro řešení otázek, položených
v pondělních reportážích. Podle
zpravodajství TV Nova Inspekce ministra vnitra již
na základě informací z reportáží
zahájila vyšetřování. Nikde nebyla zveřejněna
zmínka, že by se na ni někdo obrátil
s trestním oznámením, či že by jí prošetření
vyslovených podezření nařídil ministr, policejní president či
státní zástupce.
Inspekce tedy jednala nejen nesmírně
pohotově, ale zřejmě ze svých vlastních
pohnutek. Na to má sice právo a dokonce
je to i její povinností, ale v jiných
případech trestní oznámení proti
policistům buď vůbec odmítá, nebo je
překvalifikuje na stížnost a sama sobě
tím znemožní meritorní přezkoumání
nepravostí policistů. Doufejme, že její
horlivost v tomto případě není inspirována
snahou o obstarání alibi napadeným
policistům. Zdrženlivěji se k věci postavil
ministr spravedlnosti, jehož případná
stížnost pro porušení zákona by byla
sporná již proto, že ve věci již
rozhodoval jak Nejvyšší, tak Ústavní soud ČR.
A k zasahování do případného řízení
o obnovu procesu nemá ministr pravomoc.
Dlužno dodat,
že vynaložení obrovské energie, která byla v této kampani uvolněna ve
prospěch Jiřího Kajínka, nelze zdůvodnit ani časovou naléhavostí případu.
Protagonista tohoto příběhu má před sebou ještě hezkou řádku let výkonu trestu
za jiný trest, bez naděje na předčasné podmíněné propuštění. Ve věci trestu za
domněle nespáchanou vraždu zatím zdaleka nehrozí vypršení lhůty pro podání
žádosti o obnovu řízení. Na burcování veřejnosti by bylo dost času, kdyby
v průběhu řízení o obnově došlo k poškození práv odsouzeného.
Protože autoři
žádné z reportáží v nich nevysvětlili pohnutky svého konání tak, aby
nebylo třeba klást výše zmíněné otázky, vznikají další pochybnosti. Jde spíše o
spravedlnost pro Jiřího Kajínka, nebo o snahu povolat k odpovědnosti
policisty, kteří se dle autorů reportáže měli nějakým způsobem podílet na skutku,
za nějž byl Kajínek odsouzen? Obě stránky této věci jsou spojitými nádobami,
přesto otázka po prvotním cíli kampaně je na místě. Tím spíše, že
zpochybnění policisté, zejména plk.
Kadeřábek, a jejich rodiny byli medializací případu vystaveni velkému
psychickému tlaku ze strany jejich okolí, stejně jako tomu bylo v případě
Tomáše Linharta, zmíněného v úvodu. Z toho vyplývá otázka přiměřenosti
prostředků, používaných Novou a MF Dnes k vyvolání zájmu o nejasné
kriminální případy. V obou zmíněných kauzách, zejména v té dřívější,
bylo indicií nezákonnosti příliš málo na to, aby byl takový drsný způsob
zacházení s napadenými opodstatněný. Požadovaný cíl by měl být
dosažitelný postupy, více šetřícími
osobní důstojnost podezřelých, ale nikdo se o ně nepokusil.
Přesto je
varující, že se myslící lidé, disponující rozsáhlými osobními poznatky o
fungování našeho represivního aparátu, uchylují při vymáhání práva
k takovým metodám, neboť právě jejich záporné zkušenosti je vedou
k nedůvěře ve standardní postupy. Je to upozornění , že řízení policie a
justice je zatíženo vážnými vadami. Nad
ním by se měl zamyslet zvláště ministr vnitra, který na rozdíl od svých
kolegů z resortu spravedlnosti je v úřadě dosti dlouho na to, aby za
sebou mohl zanechat stopu. Skutečně ji zanechává, jde o to, zda je hezká. Je
totiž zřejmé, že nejčastější příčinou justičních omylů je nesprávně provedené
přípravné řízení. Mluví-li veřejnost občas o selhání justice, většinou
nevědomky míní špatnou práci policie.